Klausovy záruky

Aby Irsko dokončilo ratifikaci Lisabonské smlouvy, EU schválila tzv. „irské záruky", kterými šéfové vlád slavnostně potvrdili, že bílá je bílá a černá je černá. Teď si o své záruky řekl Václav Klaus. S několika rozdíly. O ty irské si řekla irská vláda v reakci na prohrané referendum; Klaus si o ně řekl sám, českému Parlamentu a vládě navzdory. Irská vláda řekla, co chce (vyjádření k v Irsku nejčastěji dezinterpretovaným tématům) a proč (aby vyhrála nové referendum); Klaus tak jasný postoj nebyl schopen zformulovat. „Irské záruky" se týkají témat, kde sice Lisabon nic nemění, ale v EU existují relevantní politické síly, které by do budoucna rády tímto směrem šly (např. daňová harmonizace); naproti tomu Klaus přišel s tématem, které je zcela mimo realitu dnešní EU a které se i v česko-německých vztazích dostává na okraj.

Nepřišel s právní argumentací. Jen se obává, že právně závazná Listina základních práv EU otevře prostor pro uplatnění nároků potomků sudetských Němců. Jeho obava je tak silná, že měl potřebu ji zopakovat i v Moskvě... Je však lichá. A zde jsou „Klausovy záruky".

EU nemá a nebude mít pravomoc zasahovat do vlastnických vztahů uvnitř členských států a ani Listina jí nemůže tuto pravomoc dát. Zakládací smlouvy (i po Lisabonu) jasně stanoví, že se „nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech." Lisabon dále jasně a opakovaně říká, že „Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách." Navíc Listina zaručuje základní práva občanů vůči členským státům jen tehdy, když aplikují právo EU. Jak již bylo řečeno, toto právo se netýká vlastnických vztahů a ve sporu s českým státem v této oblasti se proto nelze o Listinu opřít. Nemluvě o zákazu retroaktivity: komunitární právo začalo vznikat od roku 1957, nelze je tedy aplikovat na spory vycházející z událostí z roku 1945.

Podle Lisabonu též Unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Bude tak pro ni závazná i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, který majetkové nároky sudetských Němců již odmítl. Na základě čeho se Václav Klaus domnívá, že by Soudní dvůr EU šel proti judikatuře svých „lidskoprávních" kolegů, navíc v záležitosti, která má potenciál vyvolat majetko-právní chaos nejen u nás, ale i v celé řadě dalších zemí EU?

Listina samotná praví: „Každý má právo vlastnit zákonně nabytý majetek, užívat jej, nakládat s ním a odkazovat jej. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě." Proč se tedy obávat, že by na základě té samé Listiny byli čeští občané vyvlastněni sudetskými Němci, když z hlediska českého práva je jejich majetek zákonně nabytý? I evropští soudci ctí princip právní jistoty. A ten mluví ve prospěch dnešních vlastníků, jakkoli lze, dnes již jen morálně,  odsoudit způsob jakým došlo k nabytí jejich majetku před více než šedesáti lety.

Dodejme, že již Topolánkova vláda chtěla ve vztahu k Listině základních práv EU slyšet, že bílá je opravdu bílá. Lisabonská smlouva proto zahrnuje bizarní Prohlášení České republiky k Listině základních práv EU, které jen opakuje to, co je již ve smlouvě napsáno a potvrzuje výše zmíněné argumenty.

Vždy se lze strašit představou, že jednoho dne geniální a právo odvážně ohýbající advokát narazí na zešílevší soudce. Ale pravděpodobnost takové hypotézy ve věci majetkových nároků sudetských Němců není po Lisabonu větší, než byla před Lisabonem. A celkově je to hypotéza tak silně nepravděpodobná, že je nejen naprosto nezodpovědné, ale v jádru i směšné kvůli strachu z ní odmítat Lisabonskou smlouvu. Ta naopak výrazně upevňuje systém, který našemu národu dává historicky bezprecedentní míru bezpečí a vlivu na evropské i celosvětové dění.

Argumentace Václava Klause proti Lisabonské smlouvě doposud měla jistou intelektuální úroveň, byť nebyla prosta věcných chyb a stála zcela mimo hlavní proud současné politické i akademické diskuse. Je smutné, že v úzkých vsadil na pouhé populistické strašení, které doposud bylo výsadou několika okrajových figur naší politické scény.

Tento článek vyšel 22/10/09 v Hospodářských novinách