Po měsících váhání a nejistoty víme, kdo se stane příštím českým eurokomisařem a co by měl mít na starosti, pokud bude Komise „Barroso II" definitivně schválena Evropským parlamentem (EP). Vyvstává tím před námi nová podstatná otázka: Co je v našem a evropském zájmu, aby ve funkci prosazoval?
Český zástupce není v Evropské komisi (EK) od toho, aby „kopal" za tuzemskou vládu. Má do její práce vnášet české uvažování a vnímání dnešní reality i historických či geopolitických souvislostí. Jako jeden z nejviditelnějších našich občanů v Evropské unii ponese i výraznou odpovědnost za další utváření dnes pošramocené pověsti České republiky. Byť mu česká politická reprezentace nesmí a nemůže nic diktovat, je legitimní a potřebné, aby si kladla - a s ní i média a veřejnost - otázku, co od Štefana Füleho v jeho evropské roli očekává.
Zaznívají hlasy - i od českých novinářů -, že si ČR portfolio rozšíření „nezasloužila". Toto konstatování je pouhým smutným a kritickým A, po němž je třeba dodat konstruktivní a do budoucna zaměřené B. Asi jsme si opravdu příliš nezasloužili „dostat" eurokomisaře pro rozšíření a politiku sousedství. Pokud už ho však jednou „máme", otázka zní, co by měl eurokomisař Füle dělat, aby z toho nebyla další ostuda.
Od roku 2004 toto portfolio v EK určitě ztratilo na důležitosti a prestiži, přesto má stále váhu a potenciál. Jde o viditelnou a srozumitelnou kompetenční oblast, v níž EK hraje silnou roli. Před EU v ní leží důležitá rozhodnutí, z nichž mnohá jsou podstatná i z ryze českého hlediska - utváření vztahů se sousedy EU, otázka členství Islandu, vstup Chorvatska, perspektiva pro zbytek Balkánu, turecká otázka. Z hlediska budování českého vlivu je dobré, že pro budoucí členské státy bude klíčovou tváří EU právě náš občan.
Je tu však i nemalé riziko. Nedokáže-li nový komisař překonat dnešní „únavu z rozšíření", může se naopak stát symbolem zablokování tohoto procesu a pro dotyčné země nevítaným poslem špatných zpráv. Některé zlé jazyky již v Bruselu říkají, že rozšíření přidělené Čechovi neznamená, že český komisař dostal silné portfolio, ale že bylo na pět let hozeno přes palubu. Füleho politická obratnost rozhodne, zda za pět let budeme moci mluvit o využité příležitosti či o pasti, do které se nechal chytit. Co by vedlo k první variantě?
Chce-li Štefan Füle dokázat, že je mužem na svém místě, musí rychle vyrůst z českého diplomata v politika evropského formátu a přesvědčivě otočit list za etapou, kdy byl ministrem české vlády. Počíná to výběrem nejbližších spolupracovníků, ve kterém by měl vycházet výhradně z úkolů, které jej v EK čekají, nikoli ze svých dosavadních osobních či politických vazeb. Füle dobře začal, když si za šéfa kabinetu vybral Brita Simona Morduea, který má bohaté zkušenosti s prací EK. Sázka na zkušeného eurokrata z velkého členského státu je racionální a správná: komisařova pravá ruka musí rozumět největším státům unie, umět mu pomoci vůči nim obratně manévrovat a zároveň dokonale znát fungování EK. Ale důležité bude složení celého kabinetu. Vzhledem k tomu, že Füle má politicky blíž k evropské levici, měl by například ve svém týmu mít kvalitní „tykadla" do středopravicové Evropské lidové strany (EPP), největší politické skupiny v EP.
Jako každý komisař vzešlý z národní diplomacie musí přesvědčit, že je s to stát se politikem zcela nezávislým na české vládě a politice. Prvním signálem bude již zmíněné složení jeho kabinetu, ale měl by to též jasně demonstrovat na svých prvních politických iniciativách.
Další chybou by bylo příliš upřednostňovat oblasti, kterou jsou jemu a české diplomacii blízké - Balkán a Východní partnerství. Jeho rovnocenné priority by měly být minimálně čtyři. Za prvé Balkán - co nejrychlejší vstup Chorvatska, zásadní posun v procesu přistupování k EU s ostatními zeměmi. Za druhé posunout dnes víceméně zablokovanou situaci ve věci (ne)členství Turecka. Za třetí dát konkrétní a rozumný obsah Východnímu partnerství a Unii pro Středomoří. Vybudovat a usadit rovnováhu mezi východním a jižním křídlem politiky sousedství při zachování specifických přístupů k jednotlivým zemím a regionům. U sousedů EU nesmí vznikat frustrace z toho, že je unie hází do jednoho pytle. Za čtvrté vnést středoevropské zájmy a pohledy do utváření zahraničněpolitické doktríny a praxe okolo nové „ministryně zahraničních věcí" a rodící se „diplomatické služby" EU.
Füle může svůj hlavní handicap - nedostatek politické zkušenosti - kompenzovat aktivní a obratnou spoluprácí s EP. Dobře sladěný tandem EK-EP může být klíčem k úspěchu vůči spíše negativně naladěným členským státům.
Riskantní, leč nadějnou strategií by bylo uchopit rozšíření EU jako politický, nikoli jen technický problém. Politicky odvážně a aktivně komunikovat s veřejností, vstupovat do politické debaty v členských státech. A proč neprosazovat širokou politickou debatu o tomto tématu po vzoru debaty o budoucnosti EU, která vedla k Lisabonské smlouvě? Co takhle prosadit svolání třetího konventu EU, politicky vysoce reprezentativního tělesa zastupujícího členské státy a instituce unie? Po Konventech o základních právech a o budoucnosti Evropy svolat „Konvent o hranicích EU" a vydobýt si v něm roli klíčového hráče...
Vůči Balkánu by mohl přijít s návrhy, které by se poučily z chyb procesu, kterým jsme si sami před rokem 2004 prošli. Navrhnout nový přístup ke kandidátským zemím, který by u nich zmenšil riziko frustrace a euroskepticismu - více empatie a politicky silných gest, méně technokratického puntičkářství. V zemích, které nedávno zažily na vlastní kůži nacionalistické vášně a válku, by se měl pokusit přesvědčit širokou veřejnost, že EU není jen mašina na peníze a technické normy, ale i, a především, politické a hodnotové společenství.
Vůči Turecku by měl mít politickou odvahu pojemnovat současný stav pravými jmény. A přinejmenším nastínit alternativní scénáře dalšího postupu, tlačit na členské státy, aby se k problému postavily bez pokrytectví a krátkozrakosti. Sebegeniálnější komisař by v tom nejspíš nedosáhl zásadního průlomu. Ale i malý posun oproti dnešní situaci by byl úspěchem.
Po blamáži s rozvráceným předsednictvím a tanečky kolem Lisabonské smlouvy by bylo osvěžující změnou, kdyby český komisař překvapil a ukázal se jako výrazná a pro EU přínosná osoba. Cestou k tomu není snaha nikoho nenaštvat dle pravidla „kdo nic nedělá, nic neskazí". Přijít s odvážnými, ale promyšlenými a dobře připravenými iniciativami, nebát se střetů, přesvědčit o svém evropském formátu je receptem na úspěch a cestou k zlepšení české pověsti v EU. A úspěšné působení v evropské roli by bylo i nejlepším zdrojem politické síly ke splnění jeho hlavního domácího úkolu: stát se silnou politickou figurou v české debatě o naší roli a našich zájmech v EU.
(Tento článek vyšel v týdeníku Euro 25/1/10)
