Za pár dní se bude volit třetina nových senátorů. Jak už bývá zvykem, většina voličů asi zůstane doma. A pokud přijdou, tak hlavně kvůli volbám komunálním. Lze se divit? Senát dodnes nedokázal přesvědčit o své nezbytnosti. Zažil pár chvil slávy (např. obrana ústavy za „opoziční smlouvy“, zamezení podezřelému nákupu Gripenů, serióznější přístup k evropským tématům, vítězství nad prezidentem ve střetu o charakter Ústavního soudu), poslední dobou však ničím moc nezaujal. Navzdory tomu – či právě proto – stojí za to k senátním volbám 2010 jít.
Senát, který je jen kopií či pasivním přívěškem Poslanecké sněmovny, nemá valného smyslu. Naopak má význam, když do veřejné debaty vnáší úhly pohledu, které v Poslanecké sněmovně neuslyšíme. A když do naší politiky přináší lidskou kvalitu, která převyšuje běžný průměr. Aby Senát měl smysl, musí být „barevnější“ než Poslanecká sněmovna, složený ze skutečných individualit, které mají vlastní názor a nenechají si jej od svých stranických bossů zakázat. Takový býval Senát zhruba do roku 2006. Pak nám však „zdvoubarevněl“ a byl ovládnut stranickou disciplínou, průměrností a zabedněnou nesmiřitelností, jak je známe z Poslanecké sněmovny. Dnes je šance to změnit. A v řadě obvodů kandidují osobnosti, kvůli kterým stojí za to k volbám jít.
V prvé řadě na Praze 11 Josef Zieleniec. Jeden z mála českých politiků, jehož postoje stojí na pevném a do hloubky promyšleném hodnotovém a ideovém systému, ne na povrchních a proměnlivých názorech, na odezírání průzkumů veřejného mínění či na kopírování rad marketingových odborníků. Politik se skutečným mezinárodním rozhledem, jeden z mála, kdo opravdu rozumí evropským souvislostem rozhodnutí, která naši politici musí dělat. Zieleniec je dodnes předmětem hysterické nenávisti lidí, kteří mu nikdy neodpustí, že jako první řekl to, co po něm postupně řeklo mnoho dalších a posléze i většina voličů, tj. že je cosi shnilého v klausovské ODS. Voliči se nyní chystají vymést pražský magistrát, jeden z nejvýraznějších (a nejtristnějších) symbolů toho, proti čemu jako první před třinácti lety Zieleniec varoval. Jeho jednoznačné zvolení do Senátu je logickou součástí jednoznačného „ne!“, které dnes Pražané mohou říci korupci a klientelismu.
Ale když se rozhlédneme po republice, najdeme mnoho dalších osobností, které by neměly v Senátu chybět. Třeba Igor Petrov na Frýdecko-Místecku. Málokdo to ví, ale jedním ze skutečných hrdinů poslední prezidentské volby byl právě on. Jakožto jeden ze „švejnarovských“ pravicových senátorů byl pod obrovským tlakem klausovského tábora. A zatímco někteří jiní se nechali zlomit či jinak „přesvědčit“ (nebo z Hradu utekli), Igor Petrov si podržel dané slovo a svůj názor. Což je o to obdivuhodnější, že narozdíl od jiných „švejnarovských“ volitelů jeho postoj nestál na apriorním odporu k Václavu Klausovi, ale prostě na osobním názoru, že Švejnar by byl lepším prezidentem.
V drsné atmosféře prezidentské volby obstála i další nynější kandidátka do Senátu, Michaela Šojdrová. Ta tehdy na Hradě zažila velmi podobné věci jako Igor Petrov a ani ona se nenechala zlomit či koupit. Navíc kýžené politické „barevnosti“ Senátu by jen prospělo, kdyby v něm zasedalo i pár autentických lidovců, ne jen ti překabátění v barvách TOP09. Neřekl bych to zdaleka o všech kandidátech za KDU-ČSL, ale zrovna Michaela Šojdrová je pro mne ztělesněním té „zdravé“ části lidovců a v Senátu by určitě odvedla dobrou práci.
V Plzni by si zase zasloužil uspět Richard Sequens. Špičkový chirurg, někdejší úspěšný a důstojný předseda senátního zahraničního výboru... Tento gentleman je přesně typem nezávislé osobnosti, která do Senátu patří. Stejně jako třeba Sylva Kováčiková na Novojičínsku, vzor úspěšné a své práci zcela oddané starostky.
Společným jmenovatelem těchto (a jistě mnoha dalších) letošních kandidátů je, že není vcelku důležité, za koho kandidují (z pěti jmenovaných jen dva kandidují za stejný subjekt). Jsou to lidé, kteří vždy budou především sami sebou a budou v Senátu hlasovat na základě vlastního přesvědčení, svých hodnot a své lidské zkušenosti. A přesně takoví lidé mají v Senátu být. Naopak Senát, kde se spolu hádají dva monolitní bloky disciplinovaných straníků, je na nic. Proto stojí za to k letošním senátním volbám jít. A nesplést si je s volbami do Sněmovny.
Proč má smysl jít k senátním volbám
Za pár dní se bude volit třetina nových senátorů. Jak už bývá zvykem, většina voličů asi zůstane doma. A pokud přijdou, tak hlavně kvůli volbám komunálním. Lze se divit? Senát dodnes nedokázal přesvědčit o své nezbytnosti. Zažil pár chvil slávy (např. obrana ústavy za „opoziční smlouvy“, zamezení podezřelému nákupu Gripenů, serióznější přístup k evropským tématům, vítězství nad prezidentem ve střetu o charakter Ústavního soudu), poslední dobou však ničím moc nezaujal. Navzdory tomu – či právě proto – stojí za to k senátním volbám 2010 jít.
Senát, který je jen kopií či pasivním přívěškem Poslanecké sněmovny, nemá valného smyslu. Naopak má význam, když do veřejné debaty vnáší úhly pohledu, které v Poslanecké sněmovně neuslyšíme. A když do naší politiky přináší lidskou kvalitu, která převyšuje běžný průměr. Aby Senát měl smysl, musí být „barevnější“ než Poslanecká sněmovna, složený ze skutečných individualit, které mají vlastní názor a nenechají si jej od svých stranických bossů zakázat. Takový býval Senát zhruba do roku 2006. Pak nám však „zdvoubarevněl“ a byl ovládnut stranickou disciplínou, průměrností a zabedněnou nesmiřitelností, jak je známe z Poslanecké sněmovny. Dnes je šance to změnit. A v řadě obvodů kandidují osobnosti, kvůli kterým stojí za to k volbám jít.
V prvé řadě na Praze 11 Josef Zieleniec. Jeden z mála českých politiků, jehož postoje stojí na pevném a do hloubky promyšleném hodnotovém a ideovém systému, ne na povrchních a proměnlivých názorech, na odezírání průzkumů veřejného mínění či na kopírování rad marketingových odborníků. Politik se skutečným mezinárodním rozhledem, jeden z mála, kdo opravdu rozumí evropským souvislostem rozhodnutí, která naši politici musí dělat. Zieleniec je dodnes předmětem hysterické nenávisti lidí, kteří mu nikdy neodpustí, že jako první řekl to, co po něm postupně řeklo mnoho dalších a posléze i většina voličů, tj. že je cosi shnilého v klausovské ODS. Voliči se nyní chystají vymést pražský magistrát, jeden z nejvýraznějších (a nejtristnějších) symbolů toho, proti čemu jako první před třinácti lety Zieleniec varoval. Jeho jednoznačné zvolení do Senátu je logickou součástí jednoznačného „ne!“, které dnes Pražané mohou říci korupci a klientelismu.
Ale když se rozhlédneme po republice, najdeme mnoho dalších osobností, které by neměly v Senátu chybět. Třeba Igor Petrov na Frýdecko-Místecku. Málokdo to ví, ale jedním ze skutečných hrdinů poslední prezidentské volby byl právě on. Jakožto jeden ze „švejnarovských“ pravicových senátorů byl pod obrovským tlakem klausovského tábora. A zatímco někteří jiní se nechali zlomit či jinak „přesvědčit“ (nebo z Hradu utekli), Igor Petrov si podržel dané slovo a svůj názor. Což je o to obdivuhodnější, že narozdíl od jiných „švejnarovských“ volitelů jeho postoj nestál na apriorním odporu k Václavu Klausovi, ale prostě na osobním názoru, že Švejnar by byl lepším prezidentem.
V drsné atmosféře prezidentské volby obstála i další nynější kandidátka do Senátu, Michaela Šojdrová. Ta tehdy na Hradě zažila velmi podobné věci jako Igor Petrov a ani ona se nenechala zlomit či koupit. Navíc kýžené politické „barevnosti“ Senátu by jen prospělo, kdyby v něm zasedalo i pár autentických lidovců, ne jen ti překabátění v barvách TOP09. Neřekl bych to zdaleka o všech kandidátech za KDU-ČSL, ale zrovna Michaela Šojdrová je pro mne ztělesněním té „zdravé“ části lidovců a v Senátu by určitě odvedla dobrou práci.
V Plzni by si zase zasloužil uspět Richard Sequens. Špičkový chirurg, někdejší úspěšný a důstojný předseda senátního zahraničního výboru... Tento gentleman je přesně typem nezávislé osobnosti, která do Senátu patří. Stejně jako třeba Sylva Kováčiková na Novojičínsku, vzor úspěšné a své práci zcela oddané starostky.
Společným jmenovatelem těchto (a jistě mnoha dalších) letošních kandidátů je, že není vcelku důležité, za koho kandidují (z pěti jmenovaných jen dva kandidují za stejný subjekt). Jsou to lidé, kteří vždy budou především sami sebou a budou v Senátu hlasovat na základě vlastního přesvědčení, svých hodnot a své lidské zkušenosti. A přesně takoví lidé mají v Senátu být. Naopak Senát, kde se spolu hádají dva monolitní bloky disciplinovaných straníků, je na nic. Proto stojí za to k letošním senátním volbám jít. A nesplést si je s volbami do Sněmovny.
