Zpověď odrodilce

Někteří lidé na tomto blogu (ale nedávno také třeba v rozhlase poradce Václava Klause pan Jakl) se s oblibou snaží diskvalifikovat mé názory tvrzením, že vlastně už nejsem Čech. Žiju teď zrovna ve Francii, jsem „ten pán z Dijonu“ (dixit Jakl), takže už samozřejmě uvažuju jako Francouz, kopu za Francouze, českým problémům nerozumím a české zájmy mohu jen zrazovat... Prostě odrodilec, ktery nemá opravdovým Čechům co mluvit do jejich problémů!

Tento zvláštní pohled na otázku, co to znamená být Čechem, vypovídá o naprosto plytkém a nesebevědomém pojetí češství, které v sobě tito lidé mají. Jak jinak charakterizovat způsob uvažování, podle kterého se Čech, který na pár let vyjede studovat či pracovat do zahraničí, okamžitě odrodí a na svět i rodnou zemi se začne dívat očima cizince? Má šanci zůstat Čechem jen ten, kdo nikdy nevyrazí za hranice jinak než na týden či dva dovolené? Je češství hodnotou, kterou si lze podržet jen, když je člověk obklopen jinými Čechy? Moje osobní zkušenost je opačná: silný pocit češství, vlastenectví jsem naplno objevil při studiu v zahraničí. 

Lidé, kteří ze mne dělají cizince (třeba jiný poradce Václava Klause, který mne jednou v novinách označil za „francouzského úředníka“) dávají rovněž najevo své naprosté nepochopení doby, ve které žijí. Na rozdíl od našich rodičů a prarodičů moje generace dostala plus minus stejné příležitosti jako naši vrstevníci „na západě“: svobodně studovat, cestovat, pracovat doma či kdekoli v Evropě a ve světě. Jsme proto generace odrodilců? Ne. Jsme po dlouhé době první generací, která do zahraničí neutíká, neemigruje – prostě tam jde, když se naskytne zajímavá příležitost, a zase se vrátí, když se zachce vrátit se domů. Zasloužíme si proto nálepku cizáků, kteří ztratili schopnost a právo se vyjadřovat k dění ve své zemi? Není náhodou naše zkušenost, schopnost srovnávat, odstup od každodenní domácí rutiny něčím, co může naší zemi naopak velmi pomoci? 

Jsme po dlouhé době první generací českého národa, jejíž příslušníci se běžně uplatňují v zahraničí v kvalifikovaných pozicích, kde o celoevropskou – někdy celosvětovou – konkurenci není nouze. Nejsme ekonomičtí ani političtí utečenci, jsme sebevědomí Češi, kteří dělají své zemi v cizině dobré jméno. Máme se za to omlouvat a mlčet, když nás v domácích poměrech něco štve? 

Věřím na konkurenci a rozmanitost. Kdyby se v české politice prosazovali jen lidé, kteří vystudovali a pracují či pracovali v zahraničí, byl by to problém. Ale není dnes jednou z příčin mizerného stavu české politiky skutečnost, že je tomu přesně naopak, tj. že takoví lidé v politice nejsou vůbec? Podívejme se na do očí bijící kontrast mezi profesionalitou úředníků, vesměs mladých a se zahraničními zkušenostmi, kteří zajišťují chod našeho předsednictví v EU, a neschopností politiků, kteří to samé předsednictví nyní tak neuvěřitelně nezodpovědným způsobem potopili. 

Není divu, že lidé, kteří tak rádi zpochybňují češství svých oponentů (v jedné polemice o EU Václav Klaus s vkusem sobě vlastním napsal cosi ve smyslu, že se nediví, že vzhledem ke svému původu Josef Zieleniec neví, co je to národ; a co si před rokem nevyslechl „Američan“ Jan Švejnar!), mají většinou zásadní problém s Evropskou unií. Vždyť ta je postavena na volném pohybu nejen zboží a kapitálu, ale též a především osob a myšlenek – a to se těmto lidem jeví jako hrozba „odnárodnění“, někteří by možná řekli „rozpuštění jako kostka cukru v kávě“. Já v tom vidím naopak obrovský přínos, úžasnou dynamiku, která nás, Čechy a všechny Evropany, táhne vzhůru.