Klausovy zlé a falešné větičky

Prohlášení Václava Klause ke schválení Lisabonské smlouvy Senátem není nijak překvapivé. Ale pár bodů v něm za krátký komentář stojí.

1. Prezident by měl doložit svá slova o „nevídaném politickém i mediálním, domácím i zahraničním nátlaku“. Já jsem viděl někdy ostrou, emotivní, většinou povrchní, ale vcelku normální demokratickou diskusi. A o protilisabonské tóny v ní určitě nebyla nouze. Navíc jestli někdo stupňoval tlak vytahováním argumentů na hraně šíření poplašné zprávy, byli to odpůrci Lisabonské smlouvy v čele s Václavem Klausem. 

2. „Selhání významné části našich politických elit“: to je silný výraz, který by rovněž prezident měl doložit. Nesouhlasit s Václavem Klausem a vnímat Evropskou unii jako správný rámec pro naši národní seberealizaci, to je selhání? Já bych považoval za selhání elit, kdybychom se naopak z procesu evropské integrace (do kterého jsme se 14 let tlačili) sami začali odsouvat. 

3. „Buď jsme po Listopadu opětovně nabyli suverenitu, a tím i odpovědnost za další osudy naší země, nebo to celé byl tragický omyl.“ Zapojení do EU včetně ratifikace Lisabonské smlouvy vnímám právě jako výraz naší suverenity a odpovědnosti politické reprezentace za osud země. 

4. „Nemohu si dovolit v jednu chvíli být zásadně proti, a pak, protože se mi to začíná hodit k mým osobním politickým či kariérním cílům, snadno změnit názor.“ Nikdo nežádá Václava Klause, aby říkal, že je Lisabonská smlouva dobrá. Jeho názor na ni všichni známe a jeho neschopnost své názory přehodnotit taktéž. Avšak od prezidenta můžeme požadovat, aby navzdory svému osobnímu názoru neblokoval vůli suveréna – tedy občanů reprezentovaných Parlamentem. Těžiště ratifikace je v její parlamentní fázi a ta je u konce; prezidentův podpis by měl být jen formalitou. A to tím spíše, že prezidentova legitimita je odvozena od Parlamentu.

5. „Lisabonská smlouva je pro tuto chvíli mrtvá, protože byla v jednom členském státě odmítnuta v referendu.“ Schovávat se za irskou ratifikaci je nedůstojné a překvapivé u člověka, který tak zdůrazňuje naši suverenitu. Je pravda, že dokud Irsko smlouvu neratifikuje, nemůže vstoupit v platnost – ale proč by to mělo bránit tomu, aby Česká republika řekla své „ano“ či „ne“? Je to stejně alibistické, jako kdyby někdo říkal „když všichni před námi řekli „ano“, musíme také říci „ano“. Nebo kdyby někdo odmítal přistoupit k ratifikaci s tím, že možná bude zbytečná, protože po nás někdo může říci „ne“. Takže pokud je VK proti, ať to říká sám za sebe a neschovává se za Iry.

V něčem vak musím dát Václavu Klausovi za pravdu. Ta část politické reprezentace, která „Lisabon“ podpořila, je velmi slabá v jeho obhajobě. Argument o pouhém „menším zlu“ je ubohý. Pokud si kdokoli myslí, že třeba jen desetina Klausových argumentů je pravdivá a opodstatněná, měl by spíš hlasovat proti, neboť prezidentova nařknutí jsou velmi vážná (ztráta suverenity, likvidace české státnosti, masivní převod kompetencí do EU oproti dnešnímu stavu, apod.). Říkat, že Klaus má v podstatě pravdu, ale ze strachu z Ruska musíme kývnout, je věcně nesprávné, politicky ktrátkozraké a lidsky zbabělé. Na hony je z toho cítit, že skutečný strach špičky ODS nemají z Ruska, ale z konfrontace s Klausem. Jak dlouho bude ODS trvat, aby si přiznala, že její problém s Evropskou unií netkví v unii, ale jen a jen v její myšlenkové závislosti na otci zakladateli?