Ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny je smutnou ilustrací slabé právní i politické kultury naší politické reprezentace. Ano, ústavní většina v Parlamentu má nezpochybnitelné právo takový paskvil vyrobit a Ústavnímu soudu nejspíš nezbude než to uznat. Ale našel způsob, jak autory tohoto paskvilu potrápit. Doufejme, že to bude mít výchovný efekt.
Máme pravidla hry (ústavu). Naši volení zástupci podle těchto pravidel hrají, až jednoho krásného dne zjistí, že jim v určité situaci ona pravidla komplikují život. Porušit si je (naštěstí) přece jen nedovolí. Tak si je účelově, jednorázově změní. Ano, mají na to právo. Ale výroba ústavních zákonů na jedno použití jen proto, že postupovat podle platné litery ústavy by bylo příliš zdlouhavé, krkolomné či pro dané politické zájmy riskantní, je ústavněprávní zhůvěřilost vypovídající o pokleslé mentalitě české politické reprezentace. Když se ti pravidla nehodí, ohni si je... Krásný to vzkaz našich zákonodárců zbytku národa!
Ústava umožňuje rozpuštění Poslanecké sněmovny. Je to sice (zbytečně až škodlivě) složitá a zdlouhavá procedura, ale když už jednou platí, mělo by se podle ní postupovat. Po pádu Topolánkovy vlády stačilo přistoupit ke třem neúspěšným pokusům o sestavení vlády a prezident by Sněmovnu mohl rozpustit. Pokud by se politické strany dohodly, mohlo to proběhnout poměrně rychle. Ano, měl by existovat jednodušší postup, jak dosáhnout rozpuštění Sněmovny. Ale dokud takový způsob nebude v ústavě zakotven, je špatné jej nahrazovat jednorázovými zákony.
Není fér se vymlouvat na precedens z roku 1998. Tehdy se taková situace řešila poprvé, pouhých pět let po vzniku ústavy. Šlo to tedy omluvit s tím, že ústavodárci udělali chybu, na kterou praxe upozornila a kterou lze snadno napravit. Pak jsme však měli 11 let na to, aby se ústava změnila. Je chyba politické reprezentace, že tak neučinila a dohánět to teď dalším jednorázovým zákonem již omluvitelné není. A máme tu další typický neduh české politiky: problémy se řeší, až když už je na správné řešení pozdě. Politici nepracují systematicky a koncepčně, jen záplatují již vzniklé díry a rychle na ně zapomínají.
Pokud ÚS nepodlehne politickému tlaku a volby tak skutečně odsune o pár týdnů či dokonce měsíců, České republice žádná velká škoda nevznikne. Zlo už bylo spácháno: máme provizorní úřednickou vládu se slabou legitimitou, ale jestli bude vládnout o pár týdnů déle či nikoli, je jedno. Obzvlášť nevkusné je vyjádření Jiřího Paroubka, že „rozhodnutí Ústavního soudu může způsobit mezinárodní blamáž a nevratně poškodit prestiž a vážnost České republiky ve světě“. O vážnost naší země se měl předseda ČSSD starat, když uprostřed předsednictví EU pokládal vládu... Proč by se svět měl zajímat o to, zda volby v ČR proběhnou v říjnu či v listopadu? Je též velmi nezodpovědné mluvit o ústavní krizi: krize vznikne, pokusí-li se politici Ústavní soud ignorovat a prosadit si svou. Stačí, aby jeho rozhodnutí – jakkoli se jim nehodí do krámu – zkrátka vzali na vědomí a respektovali. A žádná ústavní krize nebude.
Škoda vznikne jen a jen politickým stranám. Proto tolik hysterických reakcí. Budou muset vést delší volební kampaň, což se jim může pěkně prodražit. Prodlouží se pro ně tak nebezpečné předvolební období, život v nervozitě, že udělají fatální chybu... To je však jejich problém, nikoli problém občanů. Mohou to brát jako „pokutu“ za nedbalost, se kterou (ne)pečovali o náš ústavní systém...
Poučí se z toho? Zapamatují si politici, že Ústava je text, ke kterému se přistupuje s úctou a ne gumová hračka, kterou si mohou ohýbat, jak chtějí? Že Ústavní soud je autorita, kterou je třeba respektovat, ne jen když se nám to hodí (třeba když chcete zdržovat ratifikaci Lisabonské smlouvy, pánové a dámy z ODS), ale i když se nám to zrovna zatraceně nehodí? Pokud ano, bylo by dnešní rozhodnutí Ústavního soudu velmi užitečné.