O trapných úvahách, kam s Topolánkem

Jak Mirek Topolánek oznámil, že končí v politice, začala média spekulovat o tom, čím se bude dál živit. Tyto úvahy jsou tristním svědectvím o stavu našeho veřejného života,  a to minimálně ze dvou úhlu pohledu.

Z ryze domácího pohledu je smutné, že u mnoha našich špičkových politiků se tak nějak samo od sebe předpokládá, že se nedokáží uživit jinak, než politikou nebo eventuálně zpeněžením konexí z dob politického angažmá. Politika je prolezlá lidmi, kteří si z ní udělali živnost a jsou na ní zcela existenčně závislí. Jedním z rysů (logicky vyplývajících z „post-komunistického“ kontextu) naší politické scény je, že pro mnoho ministrů, poslanců, senátorů či profesionálních stranických funkcionářů je politika cestou ke společensko-materiálnímu postavení, jakého by nebyli schopni dosáhnout jinou profesí. Velmi podivně získané akademické tituly u některých z nich jsou toho jen doplňkovou ilustrací...

To vše je prapříčinou zoufalého stavu naší „vysoké“ politiky, která byla ovládnuta profesionálně podprůměrnými až neschopnými, leč morálně naopak všeho schopnými lidmi. Ti se o politické posty rvou s absolutní motivací někoho, kdo ví, že politický neúspěch pro něho znamená sociální a ekonomický pád. Proti takové motivaci pak většinou lidé úspěšní v jiných oblastech a do politiky směřující „jen“ kvůli politickým cílům a ideálům nemají šanci. Příliš snadno se totiž - bohužel - nechají odradit a řeknou si, že to nemají zapotřebí. Cesta ven z dnešního marasmu tak vede skrze osvobození politiky od lidí, kteří z ní chtějí žít celý život, a skrze dostatečný nástup lidí, kteří politické angažmá vnímají jako spíše krátkodobou službu své zemi a svým politickým ideálům, jako časově omezenou etapu své profesionální dráhy.

Mirek Topolánek z tohoto pohledu patří do té lepší části dnešní politické garnitury: narozdíl od lidí typu Petra Nečase, Marka Bendy či Stanislava Grosse se po většinu 90. let živil jako podnikatel a do politiky vstoupil později než výše jmenovaní. Snad si i proto dnes zachová důstojnost a v nadcházejících letech ukáže, jak nespravedlivě urážlivé jsou dnešní spekulace o jeho budoucnosti. Jinými slovy: doufejme, že se vrátí k profesionální činnosti, která nebude nijak napojena na politiku ani nebude jakkoli zatížena podezřením, že se jedná o dodatečnou splátku za jakési služby z premiérských dob.

Druhý pohled je evropský: je nesmírně iritující sledovat, jak někteří novináři a zřejmě i politici okamžitě přicházejí s nápadem na „uklizení“ do Bruselu, na post eurokomisaře.

Zaprvé to ukazuje naprostý cynismus nebo nepochopení skutečnosti, že post eurokomisaře je třeba obsazovat na základě realistické úvahy o zájmech České republiky a profesionálních kvalit kandidáta, ne podle toho, koho se v té či oné partaji zrovna potřebují zbavit. Kvůli vnitrostranickým potřebám Stanislava Grosse jsme měli v Bruselu pět let komisaře, který sice neudělal ostudu, ale také naprosto nevyužil potenciál, který jeho pozice měla... Tuto chybu bychom snad nemuseli opakovat.

Zadruhé to vypovídá o chabé znalosti fungování Evropské unie. Na kterémsi serveru jsem si přečetl, že v roce 2004 byl Pavel Telička „odvolán“, aby udělal místo Vladimíru Špidlovi. Nebyl odvolán, protože žádná vláda nemůže eurokomisaře odvolat. Teličkovi – jako celé Prodiho Komisi, která pracovala  od podzimu 1999 do podzimu 2004 a do které Telička a dalších 10 komisařů z nových zemí nastoupili na jaře 2004 – vypršel mandát. A česká vláda navzdory svým původním slibům na nový mandát nenavrhla opět Teličku, ale Špidlu. Nynější komisař Füle má mandát na pět let a odvolat ho může jen José Manuel Barroso, a to zcela určitě ne na základě přání české vlády. Smlouvy o EU totiž naprosto jednoznačně stanoví striktní nezávislost komisařů na vládách členských států.

Jedinou možností, jak v Komisi udělat Topolánkovi místo, by tedy bylo dotlačit Füleho k demisi a za něho pak navrhnout ex-předsedu ODS. Pevně věřím, že Štefan Füle má dostatečnou úctu ke svému současnému úřadu, aby se za nic na světě nepropůjčil k takové frašce, která by dorazila již tak chabou důvěryhodnost české politické reprezentace v očích zbytku Evropy. A že i kdyby náhodou tlaku či svodům z Prahy podlehl, tak by José Manuel Barroso uchránil důvěryhodnost instituce, jejímž je předsedou, a Topolánka (či Paroubka či jiného účelově povolebního a přízemně politicky motivovaného kandidáta) bez váhání zavetoval.