Z ryze aritmetického hlediska je tento výpočet zhruba korektní. Dnes si země v Radě EU rozdělují 345 hlasů, z nichž ČR má 12 (tj. 3,48%). Podle Lisabonu se od roku 2017 nebude v Radě počítat podle těchto hlasů, ale podle počtu obyvatel. Podle čísel Eurostatu pro rok 2008 ČR představuje 2,09% populace EU – máme tu tedy pokles o 40% (resp. o 41,7% v případě blokační menšiny, tj. menšiny, které je potřeba dosáhnout k zablokování rozhodnutí). Avšak tyto prosté počty jsou zavádějící.
Hlavní význam změn hlasovacího systému spočívá v tom, že rozhodování v Radě EU bude průchodnější: kombinací, které dosahují kvalifikované většiny (tzv. dvojí vetšina: 55% zemí, 65% obyvatel), je více než v současném systému. To je dobře pro toho, kdo chce v EU něco prosazovat (dát dohromady většinovou koalici zemí bude snazší). Špatně pro toho, kdo chce blokovat (dát dohromady blokační menšinu bude těžší). Proč však a priori analyzovat situaci z pohledu menšiny? Proč se automaticky vidíme v roli toho, kdo vetuje – a ne toho, komu vadí, že jiný stát vetuje náš návrh?
Lze přidat další argumenty, třeba že politická kultura EU stojí na poctivé snaze najít konsensus, takže v praxi na hlasování dochází málokdy (a k „brutálnímu“ přehlasování těsné menšiny nikdy). Podstata je ale jinde: jsme opět u základního střetu mezi schématem „my sami“ (ČR) / „oni“ (EU) a schématem „my sami“ (ČR) / „my spolu s ostatními“ (EU). EU není čímsi cizím, co nám zvenku vnucuje svou vůli. Je především nástrojem, který si vytvářejí některé evropské státy (a Evropané obecně), včetně nás, neboť jim umožňuje lépe (společně) prosazovat své zájmy. Je v jejich (tedy našem) bytostném zájmu, aby tento nástroj byl účinný a funkční. Pružnější a akceschopnější EU je v našem zájmu, byť se někdy může stát, že se ocitneme v přehlasované menšině. Ale je toto riziko horší než být členem věčně zablokovaného, a proto bezmocného spolku? Nebo než návrat k modelu evropského uspořádání, kde každý hraje jen na sebe a platí jen právo silnějšího?
Domníváme-li se, že nemáme s ostatními Evropany dostatek společných zájmů, že většina zemí v EU jde soustavně proti nám a že v evropských hlasováních půjdeme od porážky k porážce, pak je lepší z ní vystoupit (resp. neměli jsme do ní nikdy vstupovat). Ale v čem jsme tak výjimeční, aby naše zájmy byly často v rozporu s většinovým zájmem? Naopak: středně velká země ve středu EU, pohybující se často kolem průměru evropských statistik... Máme předpoklady k tomu, aby naše zájmy byly většinou v blízkosti rovnovážného bodu, kolem kterého krystalizují evropské kompromisy, což dokazuje i naše dosavadní praktická zkušenost z EU.
Střední a malé evropské státy nejvíce profitují z evropské integrace, resp. nejvíce by tratily, kdyby EU byla nefunkční nebo se dokonce rozpadla. Proto platí, že pokud Lisabon posílí Evropskou unii, posílí i nás.
