Stručně a jednoduše: proč je Lisabonská smlouva dobrá

V záplavě nesmyslů a lží, které o Lisabonské smlouvě šíří její odpůrci, mají její zastánci tendenci zůstávat u vysvětlování, proč tato smlouva není špatná, resp. proč není horší, než smlouvy dnešní. Jeden z čtenářů článku o neplatnosti prezidentovy argumentace před Ústavním soudem mi právem namítl: to, že Lisabonská smlouva neškodí, je trochu málo. Proč je lepší než současný stav?

Za skutečně podstatné považuji dva okruhy důvodů. 

1. Lisabon celkově vylepšuje Evropskou unii tím, že ji činí:

a)  akceschopnější a funkčnější

- např. rozšíření využívání hlasování kvalifikovanou většinou, vytvoření funkce stálého předsedy Evropské rady či „ministra zahraničních věcí“ EU, posílení pravomocí EU v oblastech, kde neexistence celoevropského postupu přináší závažné problémy (boj proti mezinárodnímu zločinu,...),  atd.  

a zároveň 

b) průhlednější a demokratičtější

- např. smlouvy v „lisabonském“ znění jsou přehlednější, posílení Evropského parlamentu, zavedení povinnosti, aby Rada o legislativních textech jednala veřejně, větší zapojení národních parlamentů, otevření prostoru pro větší politizaci fungování EU a tím i její čitelnosti pro občany, atd.

a přitom 

c) zachovává dostatečnou rovnováhu moci mezi jednotlivými aktéry EU (státy vs. nadnárodní instituce; malé vs. velké státy; státy vs. občané, atd.) a dostatek pojistek pro každý jednotlivý stát.

- např. velké státy nemohou přehlasovat malé a naopak; zachování jednomyslnosti v nejpodstatnějších oblastech; výslovná úprava možnosti z EU vystoupit; celá řada pojistek proti státy nechtěnému rozšiřování pravomocí EU, atd. 

Lisabon je vyvážený a relativně opatrný kompromis, který uvádí fungování EU v soulad s již dříve dosaženou mírou integrace a s jejím rozšířením na 27 členů. Takový vývoj (více efektivity a legitimity, při zachování celkové rovnováhy a dostatečných pojistek pro každého) je v zájmu všech zemí a všech občanů EU. 

2. Lisabon je ukončením provizoria, završením skoro desetileté snahy dát EU právní základ dlouhodobě přijatelný pro všech 27 zemí.

EU měla být připravena na rozšíření smlouvou z Nice v roce 2000. Tato smlouva však byla přijata jen jako krátkodobý kompromis: některé země ji přijaly jen s tím, že bude ihned zahájena práce na nové, hlubší reformě EU. Pro nás to bylo dobře: Nice se vyjednávalo bez nás, následný proces vedoucí k euroústavě a pak k Lisabonu už probíhal s námi.

Teď však není v ničím zájmu, aby toto rozhádané provizorium trvalo dalších X let. Nebudeme-li schopni se dohodnout, povede to k hluboké krizi důvěry. Dlouhodobé zachování smlouvy z Nice by totiž bylo porušením původní dohody. Nejspíše by to vedlo k určité formě rozpadu EU na "jádro" a "periférii",  což by pro nás znamenalo složité dilema, kam se zařadit (oproti současnému stavu jsou obě volby - jádro i periférie - výrazně horší). 

Jádrem odporu k Lisabonské smlouvě je zklamání těch, kdo již léta říkají, že EU nemůže fungovat, že EU máme zevnitř rozložit, apod. Lisabon unii především konsoliduje a posiluje. A to našim eurofobům, kteří nevidí, že vztah mezi námi a EU není hrou s nulovým součtem (rozumné posílení EU není na úkor, ale naopak ku prospěchu ČR), nesmírně vadí. Snaží se proto vytvořit falešný dojem, že tato smlouva vytváří úplně novou a pro nás nebezpečnou unii. 

Není tomu tak. Pokud nepropadneme absurdnímu pocitu, že v EU se proti nám všichni chtějí spolčovat (proč?), pokud nechceme být členem věčně rozhádaného a neakceschopného spolku (k čemu by nám to bylo?), pokud vidíme, že v dnešním světě máme s ostatními Evropany poměrně blízké zájmy (chceme své problémy s Ruskem, Čínou či ropnými šejky řešit sami?), pokud máme v sobě alespoň minimum sebedůvěry, pak platí jednoznačně: Lisabonská smlouva je lepší než smlouvy, se kterými v EU žijeme teď.