Vláda České republika slavnostně prohlašuje: bílá není černá!

Po kuriozní parlamentní tradici přijímání zákonů o zásluhách politiků („lex Masaryk“, „lex Beneš“) přináší nyní česká politická reprezentace evropské právní a politické vědě nový hodnotný příspěvek. Nazval bych to „deklarováním evidentního“ či „politickým rozrážením otevřených dveří“. Naposledy se o to zasloužili poslankyně Mallotová a poslanec Krill, když navrhli usnesení o tom, že Lisabonská smlouva nezpochybní Benešovy dekrety. Navzdory vtipné glose ministra Schwarzenberga, že je „zhruba tak nutné jako doprovodné prohlášení, že po vstupu v platnost Lisabonské smlouvy bude nadále po dešti mokro“, bylo poslanci nakonec schváleno. Ale nedivme se: průkopníkem v této disciplíně je samotná Topolánkova vláda.

Víte, co to je prohlášení č. 53 připojené k Lisabonské smlouvě? Ne? Chyba! Je to Prohlášení České republiky k Listině základních práv Evropské unie. Má bohužel jen jednu vadu: je úplně zbytečné. 

Podívejme se na něj detailně (text prohlášení je podtržen; texty z Lisabonské smlouvy či Listiny základních práv EU jsou vyznačeny modře; tučně jsou vyznačeny vyloženě shodné pasáže): 

„1. Česká republika připomíná, že ustanovení Listiny základních práv Evropské unie jsou určena orgánům a institucím Evropské unie v souladu se zásadou subsidiarity a rozdělením pravomocí mezi Evropskou unií a jejími členskými státy, jak bylo znovu potvrzeno v prohlášení (č. 18) o vymezení pravomocí. Česká republika zdůrazňuje, že její ustanovení jsou určena členským státům pouze tehdy, pokud provádějí právo Unie, a nikoli tehdy, když přijímají nebo provádějí vnitrostátní právo nezávisle na právu Unie.“ 

Velmi užitečné připomenutí, když víme, že Listina výslovně říká: „Ustanovení této listiny jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a dále členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie.“

Ještě že Lisabonskou smlouvu nepsali právníci Topolánkovy vlády. Už tak dlouhý text by byl dvojnásobný, neboť pokaždé, když by se tam říkalo, že něco je výhradně bílé, dodávalo by se, že to tím pádem není ani černé či fialové! 

„2. Česká republika rovněž zdůrazňuje, že Listina nerozšiřuje oblast uplatňování práva Unie a nezakládá žádnou novou pravomoc Unie. Listina nezužuje oblast uplatňování vnitrostátního práva a neomezuje žádné současné pravomoci vnitrostátních orgánů v této oblasti.“ 

Ano, jistě, kdyby Česká republika toto nezdůraznila, určitě by si nikdo nevšiml, že v Lisabonské smlouvě se říká: „Listina nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách.“ A v Listině samotné pak: „Tato listina nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách.“ 

„3. Česká republika podtrhuje, že pokud Listina uznává základní práva a zásady, které vyplývají z ústavních zvyklostí společných členským státům, tato práva a zásady musí být vykládány v souladu s těmito zvyklostmi.“ 

Já bych jen rád podtrhnul fakt, že v Listině se praví: „Pokud tato listina uznává základní práva, která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, musí být tato práva vykládána v souladu s těmito tradicemi.“  

„4. Česká republika dále zdůrazňuje, že žádné ustanovení této Listiny nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod, které jsou v oblasti své působnosti uznávány právem Unie a mezinárodními smlouvami, jejichž smluvní stranou je Unie nebo všechny její členské státy, včetně Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavami členských států.“ 

Je dobré to zdůraznit, vždyť Listina říká jen toto: „Základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tvoří obecné zásady práva Unie. (...) Žádné ustanovení této listiny nesmí být vykládáno jako omezení nebo narušení lidských práv a základních svobod, které v oblasti své působnosti uznávají právo Unie, mezinárodní právo a mezinárodní smlouvy, jejichž stranou je Unie nebo všechny členské státy, včetně Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a ústavy členských států.“ 

Topolánkovým spolupracovníkům nemohu upřít velkou zručnost v používání funkce „kopírovat/vložit“... Na jejich obhajobu též musím říci, že nešvar opakovat již vyřčené, aby byl ten který stát upokojen, je bohužel běžnou praxí, jak v EU dosahovat kompromisů. Nelze se pak divit, že výsledné texty jsou dlouhé a nepříliš čtivé. 

Člověk by mohl jen mávnout rukou. Problém je, že tento typ požadavků nás znevěrohodňuje. Buď to vypadá, jako že naši vyjednavači smlouvu a Listinu pořádně nečetli, nebo že se necháme opít rohlíkem: něčeho se ve smlouvě bojíme, ale upokojí nás, když se nám to ještě jednou zopakuje... Dlužno říci, že Britové a Poláci si ve stejné věci vyjednali (dle mého názoru též zbytečnou) výjimku, ale aspoň jimi vyžádaný text má nějaký obsah, někam věc posouvá oproti smlouvě samotné.

Nejlepší cesta, jak se v EU prosazovat a vybudovat si výrazný vliv, vede přes kompetentnost lidí, kteří nás tam reprezentují. Je proto vždy velmi nešťastné, když se usvědčujeme z pravého opaku. V průběhu Konventu mi bylo smutno, když delegát české vlády pouštěl do oběhu text, ve kterém byly objektivní chyby usvědčující autora ze špatné znalosti fungování Evropské unie. „Naše“ usnensení č. 53 má bohužel podobně negativní efekt...