Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ne, Topolánek ODS neotevřel

16. 02. 2010 10:08:19
Na www.lidovky.cz vyšla zajímavá diskuse mezi Martinem Weissem a Petrem Kamberským na téma, zda se ODS za Mirka Topolánka otevřela (teze PK) či uzavřela, resp. zůstala uzavřená jako za Václava Klause (teze MW). Oba diskutující však opomenuli některé důležité aspekty tohoto problému.

PK se opírá o volební výsledky ODS ve volbách do Poslanecké sněmovny. Má pravdu, že v roce 2006 ODS pod vedením Mirka Topolánka dosáhla historicky nejlepšího výsledku od roku 1992. V roce 1992 (volby do Sněmovny lidu na území ČR) ODS (pravda, v koalici s KDS, ale to lze považovat za zanedbatelný faktor) získala hlas 28,42% oprávněných voličů. Pak následoval nepřetržitý pokles: 22,46% v roce 1996, 20,40% v roce 1998, historické minimum 14,12% v roce 2002. A pak v roce 2006 návrat na úroveň roku 1996: 22,71%[1].

Pro PK tato čísla stačí: „Topolánek uzavřenou a zapouzřenou ODS otevřel (...) Protože jí to voliči věří - což pro politické výsledky stačí. (...) pokud lidé vnímají ODS jako otevřenou, chovají se jako by otevřená byla. Tečka.“

Tečka? PK směšuje „otevřenost“ a „volitelnost“. Ano, Topolánkovu ODS volilo více lidí než tu Klausovu „postsarajevskou“. Ale volili ji kvůli tomu, že ji vnímali jako „otevřenější“? To je velmi křehká hypotéza hned z několika důvodů.

Zaprvé, hodně voličů volí vylučovací metodou. Pro středo-pravicového voliče tato metoda v roce 2006 vedla k ODS celkem snadno, zatímco v roce 2002 se leckdo při proškrtávání seznamu volitelných stran zastavil u Koalice, v roce 1998 zase u Unie svobody. Takto silnou konkurenci ODS v roce 2006 neměla. A to je faktor, který nelze – jako PK – odbýt jednou větou. Silou ODS v roce 2006 nebyla její kvalita, ale slabost alternativ.

Zadruhé, ODS šla do voleb v roce 2006 z opozice, zatímco do voleb v roce 1998 šla po té, co rozložila vládu i sama sebe; v roce 2002 zase z nečitelné a řadě voličů nesympatické role „opozičně-smluvního“ partnera Zemanovy ČSSD. Startovní pozice je tak dalším významným faktorem pro vysvětlení výsledku ODS, který ovšem nemá nic společného s názorem voličů na její (ne)otevřenost.

Zatřetí, prakticky vše, co lze vnímat jako snahu o otevření ODS, přišlo až po volbách 2006. Kandidaturu za ODS do Senátu sice Alexandr Vondra oznámil již v březnu 2006, ale významnějšího ohlasu v celostátních médiích se spojení mezi Vondrou a ODS dostalo až po jeho nominaci na ministra zahraničí, tedy po volbách. Že si Topolánek dobře rozumí s Martinem Bursíkem, se běžnému voliči také ukázalo až ve chvíli, kdy spolu byli v koalici. Napětí s Hradem se začalo výrazněji projevovat až po volbách, kvůli názorům na sestavování vlády. Počátek umírněnějšího postoje k EU přišel až v době našeho předsednictví, tedy v roce 2009. A vstřícná gesta vůči Václavu Havlovi přišla až po pádu koaliční vlády na jaře 2009.

Začtvrté, nelze směšovat míru otevřenosti strany a míru její identifikace s Václavem Klausem. Ten z ODS po „Sarajevu“ udělal jak „názorový monolit“, tak i stranu jednoho muže. V letech 1998-2002 tak přišla o voliče, kterým v různých kombinacích a v různé míře vadily především tři věci: její „monolitičnost“ (neexistence jakékoli vnitřní ideové různorodosti, militantně jednostranná a agresivní interpretace 90. let a zejména krize ODS v roce 1997, atd.); některé aspekty programu, který si tento monolit vytyčil (radikální euroskepticismus, přístup k problémům korupce, atd.); a Václa Klaus jako takový. Tento třetí bod byl zřejmě nejdůležitější. Nelze se tedy divit, že Klausův odchod z funkce předsedy otevřel mnohým voličům cestu zpět k ODS. A to navzdory tomu, že ODS zůstala... klausovským monolitem bez Klause.

A zde se dostáváme k tomu, co v diskusi novinářů Lidových novin chybí. Je marné polemizovat o něčem, co jsme jasně nedefinovali. Je nemožné říci, zda je Topolánkova ODS otevřenější, když se nepokusíme definovat, co to je „otevřená“, resp. „uzavřená a zapouzdřená“ strana.

Míru (ne)otevřenosti strany lze poměřovat těmito kritérii: 1. vnitřní pluralita: (ne)existence jasně vyprofilovaných názorových proudů, které soutěží o vliv ve straně, přičemž aktuální stranická většina respektuje názorové menšiny; 2. (ne)schopnost obnovy svých elit; 3. (ne)schopnost spolupráce s partnerskými subjekty; 4. povaha politické komunikace: míra (ne)agresivity, snahy (ne)polarizovat politické střety, tolerance k jiným názorům (uvnitř i mimo stranu); 5. (ne)transparentnost vnitřních procesů, (ne)schopnost se vypořádat s pochybeními svých členů i strany jako celku. Podívejme se na ODS prismatem těchto kritérií.

Ad 1: ODS toto kritérium splňovala do roku 1997, byť nedokonale (pochopitelně, terpve se utvářela). Existoval klausovský proud, založený na ostře liberální rétorice v hospodářsko-sociálních tématech a na skepticismu vůči eurointegrační a atlantické orientaci země. Josef Zieleniec reprezentoval proevropský a atlantický postoj. Kolem bývalé KDS existoval náznak křesťansko-demokratického proudu. Jan Ruml ztělesňoval zase „havlovské“ křídlo. Po volbách 1996 se strana dostala na rozcestí mezi modelem otevřené, „víceproudé“ strany a konceptem „názorového monolitu“ (dixit Václav Klaus). O to šlo ve sporu mezi Josefem Zieleniecem a Václavem Klausem o „rozkročení se“ ODS. Po „Sarajevu“ se ODS stala názorovým monolitem a stranou, kde předseda neměl jediného vážnějšího protihráče.

Co se změnilo s Topolánkem? Předseda ztratil své nezpochybnitelné postavení, ale strana zůstala názorovým monolitem. Ve straně je několik silných hráčů (Ivan Langer, Pavel Bém, Petr Nečas,...), kteří mají svá „křídla“, jež však stojí jen na mocenských a osobních vazbách či rivalitách, bez jasného ideového vymezení. Kupříkladu střet Bém-Topolánek je ideově zcela nezajímavý. Hraje se v něm jen s obecnými zaklínadly typu „pravicovost“, resp. s mírou příklonu či odklonu od věrnosti Václavu Klausovi. Tedy nic, co by se dalo vztáhnout k tradičním schématům, která strukturují evropskou pravici a střed: soutěž mezi liberály, konzervativci, křesťanskými demokraty, „eurooptimisty“, „euroskeptiky“, apod.

Z hlediska boje o moc ve straně je Topolánkova ODS rozštěpena tak, jak od Sarajeva nikdy. Ale z ideového, programového hlediska je stále tím samým monolitem. Jen nemá potřebu to zdůrazňovat, neboť narozdíl od Václava Klause či Jana Zahradila, kteří jsou zarputilými ideology, Mirek Topolánek, Ivan Langer či Pavel Bém jsou pragmatickými technology moci. Ústup ideologie do pozadí a mocenskou rozštěpenost mezi válčícími partičkami však nelze vydávat za vnitřní názorovou pluralitu a otevřenost.

Ad 2: Stačí se podívat na „Tým vize 2020“ a je zřejmé, že s obnovou svých špiček na tom Topolánkova ODS není zrovna nejlépe. Ostatně i PK a MW se shodují, že kromě Alexandra Vondry a Tomáše Pojara je těžké najít další přesvědčivé příklady, které by ilustrovaly otevřenost ODS v personální rovině. A zapomínají na čerstvý protipříklad: odchod Bedřicha Moldana.

Jsou tu i další aspekty. Uzavřenost postsarajevské ODS hodně stojí i na absolutní klatbě, do které byli uvrženi „zrádci“, kteří se s ODS rozešli. Dokud ODS nepřekoná trauma ze střetu Klaus-Zieleniec, resp. z odštěpení Unie svobody, těžko se jí bude hledat cesta k větší otevřenosti. Příchod Alexandra Vondry dával naději, že by se taková cesta mohla otevřít. Ale tím to také bohužel skončilo.

I Topolánkovská ODS navíc předvedla nenávistnost a zaťatost v personální rovině zcela srovnatelnou s postsarajevskou klatbou proti „zrádcům“, a to v průběhu prezidentské volby 2008. Že 100% poslanců a senátorů ODS volí svého bývalého předsedu lze pochopit a je to zcela legitimní. Ale kdo zažil setkání poslanců a senátorů ODS s Janem Švejnarem, ten ví, že i Topolánkova ODS má k otevřenosti k osobnostem, které nemá za „své“, ještě hodně daleko.

Ad 3: PK a MW se rozcházejí v hodnocení otevřenosti ODS na příkladu spolupráce se Zelenými. Tento bod však není relevantní. Mirek Topolánek neměl příliš na výběr. ODS sama vládnout nemohla. A proč by dohoda s lidovci a Zelenými byla znamením otevřenosti oproti druhé variantě, kterou byla velká koalice s ČSSD?

Podstatnější se jeví otázka schopnosti spolupráce ODS se zahraničními partnery, což je v kontextu členství v EU čím dál důležitější. A zde se ODS oproti Klausově epoše dokonce uzavřela: odchod na půdě Evropského parlamentu z mainstreamové středopravicové frakce EPP do nového, leč okrajového euroskeptického klubu je důkazem dalšího uzavření se ODS ve vyhraněně negativním postoji k evropské integraci a k vědomé sebeizolaci v evropském prostoru. A samozřejmě velmi negativní signál středopravicovým proevropským voličům.

Ad 4: Rétorika ODS je méně ideologicky nesmiřitelná. Jak se shodují PK a MW, ODS dnes méně trpí mánií vyjmenovávat, kdo všechno je její nepřítel. To je pozitivní posun. Ale zatímco ODS slevila na agresivitě v ideologické rovině, v každodenním politickém boji spíše přitvrdila. Dlužno říci, že za to nemůže sama. Paroubkovsko-rathovská ČSSD jí v tom je přinejmenším vyrovnaným partnerem.

Ad 5: Je těžké poměřovat vnitřní fungování strany zvenčí. Ale mnohé, co prosakuje na veřejnost, naznačuje, že vnitřní mechanismy v ODS selhávají a že se to současnému vedení řešit příliš nedaří. Je možné, že naprostá dominance ze strany Václava Klause v letech 1998-2002 omezovala vliv lokálních partiček, alespoň co se týče vlivu na celostátní politiku ODS. Dodejme však, že problémy typu „černé duše“ či „lokální mafie“ zdaleka nejsou na české politické scéně výsadou ODS...

Sečteno a podtrženo: dnešní ODS spíše než jako žulový monolit působí jako rozvařená bramboračka, což je dáno momentální ztrátou sebedůvěry, slabostí jejího lídra a menší potřebou se idelogicky vymezovat proti všem. Změnilo se skupenství, barva trochu vybledla, ale jednolitost zůstala. Dnešní ODS se možná blíží bodu rozkladu, nikoli však otevřenosti. Mirek Topolánek promarnil šanci ODS skutečně otevřít, „rozkročit“ – a uzavřít tak rozkol z roku 1997. Je to velká škoda, protože není jisté, že v blízké budoucnosti on či jeho nástupce dostane podobně příznivou příležitost k reparátu. To neznamená, že se ODS nemůže utěšovat nadějí, že konkurence zůstane stejně špatná jako v roce 2006 a že tak i nadále zůstane hegemonem české pravice, aniž by se musela jakkoli měnit a otevírat. Ale jak dlouho lze stavět svou politickou budoucnost jen na neschopnosti soupeřů a setrvačnosti voličů?


[1] NB: Záměrně používám procenta z oprávněných voličů, nikoli z odevzdaných hlasů - tedy volební výsledky „očištěné“ od fluktuací volební účasti.

Autor: Lukáš Macek | úterý 16.2.2010 10:08 | karma článku: 17.25 | přečteno: 3428x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Politika

Karel Stýblo

Má volič na výběr?

Moje schopnost tolerance se přiblížila nule. Průzkumy veřejného mínění se nejen mýlí, ale volby specificky manipulují. Nebýt předplacených průzkumů, ubylo by nerozhodných voličů a kýblů vylévané špíny.

19.10.2017 v 8:43 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 18 | Diskuse

Ivana Jirmářová

Aby to letos u voleb nevypadalo jak na pastvinách...

I když se běžně politice a věcem s ní spojenými nevěnuji, dnes, spolu s blížícími se volbami, si dovolím udělat výjimku.. i když ten příspěvek možná nebude ani tak o politice, jako spíš o nás samotných...

19.10.2017 v 8:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 28 | Diskuse

Evžen Korec

Hypoteční trh pod palbou ČNB, kvůli ní na vlastní byt nedosáhnete

Centrální bankéři dosáhli svého, komerční banky sáhly k dalšímu zpřísnění poskytování hypotečních úvěrů. Na vysněné bydlení už kvůli bohorovným centrálním bankéřům nedosáhnete.

19.10.2017 v 8:06 | Karma článku: 7.30 | Přečteno: 135 | Diskuse

Jan Bartoň

Podle Zaorálka je Klaus opět vlastizrádce

Obsáhlý rozhovor s Lubomírem Zaorálkem na iHned.cz je bezesporu jasným dokladem toho, že se myšlení vedení ČSSD neposunulo nikam navzdory problémům v EU.

19.10.2017 v 8:01 | Karma článku: 16.55 | Přečteno: 283 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Pekingská inspirace

Ve středu (18/10) začal v kontinentální Číně sjezd tamní komunistické strany. Můžeme se z této monstrózní akce něčemu přiučit? Jak kdo. Přinejmenším jeden aspekt věci pominout nelze.

19.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 39 | Diskuse
Počet článků 103 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2816
Ředitel evropského kampusu Sciences Po (Pařížský institut politických věd) v Dijonu.

Lídr kandidátky SNK ED ve volbách do Evropského parlamentu 2009.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.