Spočítejme skutečné síly v české politice

Volby jdou do finiše a opět se hraje velká hra o průzkumy předvolebních preferencí. Velké strany vydírají své naštvané voliče („volte nás, jinak Váš hlas propadne“), některé malé strany zase vypouštějí fámy, že ve svých zaručeně poctivých průzkumech mají 4,5% („volte nás, my jsme ti jediní, co mají šanci“). O zhoubném mýtu „propadlého hlasu“ jsem zde již psal dříve. Dnes trochu obecněji k předvolebním preferencím.

1. Každý seriózní odborník v této oblasti řekne, že průzkum volebních preferencí je více či méně výstižná „fotografie“ voličských nálad v určitý moment, nikoli prognóza volebních výsledků. Rozhodnout se, koho volit, podle takové „fotografie“ je jako vybrat si dovolenou podle jedné fotografie v katalogu cestovní kanceláře. Možná bude realita té fotce odpovídat, ale je poměrně velké riziko, že budeme zklamáni.

2. Podíváme-li se na výsledky voleb v uplynulých letech, je zřejmé, že „fotografie“ průzkumníků veřejného mínění neumí některé fenomény zachytit. Nevím, zda je to špatnou metodologií (špatně vybrané vzorky respondentů?) nebo úmyslem, jak se o tom s oblibou v politicko-mediálním mikrosvětě spekuluje.

Dva příklady, které jsem si zažíval tak trochu na vlastní kůži:

- výzkumy pro Českou televizi, které měly změřit šance kandidátů v senatním obvodu Praha 4 v roce 2000: jednoznačně řekly, že Josef Zieleniec je na 2. místě za senátorem Klausnerem z ODS, a to s podporou kolem 27%. Ve volbách vyhrál s 51% v prvním kole... Zajímavé je, že tehdy jsme si dělali vlastní telefonické průzkumy (na vzorku cca 230 lidí) a výsledky byly v rozmezí 45-55%. Říkali jsme si, že to asi děláme špatně, že přání je otcem našich výsledků... Ale nakonec naše „fotografie“ ukázala, co profesionálové nezměřili: totiž že na Praze 4 je nálada pro zvolení Josefa Zieleniece v 1. kole.

- eurovolby 2004, kdy jsem opět pracoval pro Josefa Zieleniece. Průzkumy nám stabilně dávaly pod 5%, jedna z agentur nám 5 dní před volbami přiřkla pouhá 3%. Čestná výjimka: jeden z posledních průzkumů nás nechal vyskočit na 5%. Výsledek byl nakonec celých 11%...Ale příkladů je více: pan Kremlička („chroustožrout“) je asi nejznámější obětí víry v prognostickou sílu průzkumů. Jestli mne ale paměť neklame, zavedené agentury nepředpověděly neúspěch Sládkovců v roce 1998, podcenily nástup Miloše Zemana v roce 1996, apod. 

3. Je oblíbeným trikem některých lidí sázet na manipulaci s výzkumy spíše, než na schopnost přesvědčit voliče svou volební nabídkou. To se stává u „malých“ politických stran, které preferují manipulaci před argumentací. Buď si zaplatí chytře postavený výzkum, který jim nadhodnotí výsledky. Když totiž položíte sérii otázek postavených tak, aby volič odpověděl „fialová“ a pak se jej zeptáte, jak by ve volbách volil mezi modrou, zelenou, červenou a fialovou – jistě vám „fialová“ vyjde lépe, než kdyby to byla hned první otázka. A pak na takovém průzkumu staví svou předvolební komunikaci. Nebo takové strany tvrdí, že mají „své“ průzkumy, které jim dávají kolem 5%. A apelují na voliče v úvodu nastíněným způsobem. Netřeba dodávat, že tento způsob kampaně příliš nefunguje – ale pár hlasů získat a někomu naopak ubrat to může... 

Upřímně říkám, že netuším, jaké jsou dnes naše reálné preference. Jsem jen přesvědčen, že to, co říkáme a reprezentujeme, má dnes v naší společnosti podporu, která jde vysoko nad 5%, možná si to dokonce více méně myslí většina občanů. A že byť existuje i nám programově podobná konkurence, naše kandidátka nabízí nejlepší poměr mezi splněním požadavku „nových tváří“, politickou čitelností a profesionalitou ve vztahu k problematice Evropské unie. Zda nám lidé uvěří, že to myslíme vážně a že tyto myšlenky, hodnoty a postoje chceme a umíme v Evropském parlamentu věrně reprezentovat, to je věc druhá. Výsledek závisí především na naší práci a schopnosti přesvědčit v (ne zrovna nejrovnějších) podmínkách, které dnešní politický systém dává novým tvářím a neparlamentním stranám. Pouze doufám, že nepřijdeme o voliče, kteří o nás sice vědí, fandí nám, ale zalekli by se předvolebních průzkumů. 

Navrhuji „revoluční“ nápad: co kdybychom jednou šli volit skutečně podle toho, kdo nám přijde nejlepší, bez nějakého taktizování, vybírání nejmenšího zla a podobných úvah? Pojďme skutečně spočítat síly v české politice. Pojďme zjistit, kolik je zde voličů ČSSD či ODS, kteří tuto stranu volí opravdu z přesvědčení. Kolik hlasů dostanou „malé“ strany, když padne strach z „propadlého hlasu“. Zda skutečně mezi „malými“ stranami jsou na tom všichni zhruba stejně, nebo zda se i mezi nimi jasně rýsuje, co je politicky smysluplné, perspektivní a pro voliče zajímavé a co je naopak jen politická kuriozita či projev osobní ješitnosti několika lidí bez obecnějšího politického přesahu. 

Volby, které by umožnily takto spočítat reálný poměr sil ve společnosti, by mohly odstartovat onu tak potřebnou a očekávanou změnu české politiky.